Příjemnosti, Láska, Učení, Znalosti, Dovednosti, Pravda, Zen či Sen, To čím jsme světelné bytosti, Různosti světů,

amulet.jpg
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "8808"

TŘI PILÍŘE ZENU Philip Kapleau

Není na tom nic divného. Sezení v zazenu nebo meditace je v Asii tak běžnou cestou duchovního osvobození, že žádný z přívrženců zenového budhismu nemusel být přesvědčován o tom, že právě zazen mu pomůže rozvinout jeho sílu koncentrace, dosáhnout jednoty těla a mysli a dokonce, bude-li jeho vůle a touha dostatečně silná, seberealizování. Adept pak dostal několik ústních rad, jak zkřížit nohy, jak regulovat dech a jak koncentrovat mysl. Bolestivým procesem chyb a omylů a občasných rozhovorů (dokusan) se svým učitelem se pak učí touto experimentální cestou ne pouze správnému sezení a dýchání, ale i vnitřnímu smyslu zazenu a jeho účelu.


Ale protože moderní člověk, jak poznamenal Jasutani roši, postrádá víru a zápal svých předchůdců v Zenu, potřebuje mapu, které by jeho mozek mohl důvěřovat a která by vedla jeho duchovní pouť, po níž by se s důvěrou mohl vydat. Právě z těchto důvodů Harada roši, učitel Jasutani rošiho, přednesl před 45 lety sérii úvodních lekcí, které tvoří základ lekcí Jasutani rošiho. Tento překlad je kompilací několika takových lekcí, které Jasutani roši přednášel v uplynulých letech začátečníkům. Žádný nový student není připuštěn k rozhovoru s mistrem, pokud jimi neprojde.


Obsahují více než pouhé instrukce formálních aspektů zazenu, to znamená sedění, dýchání a koncentrace. Jsou zároveň i autoritativním vysvětlením pěti rovin Zenu, jeho smyslu a účelu a velmi důležitého spojení zazenu s osvícením (satori). Bez mrhání času mohou tyto lekce pomoci vážnému zájemci jako mapa a kompas projít hazardním úskalím okultismu či nadpřirozena a dovést ho přímo pečlivě zvolenou stezkou ke znalosti konečného cíle.


Nenaleznete zde ale žádné zkazky z historie zenu, žádné vysvětlení Zenu z filosofického hlediska či psychologie ani žádné vztahy a vysvětlení vlivu Zenu na lukostřelbu, poezii, džudo nebo jiné v Japonsku provozované umění. Vše toto Jasutani roši odmítá jako spekulace, které nemají v praxi Zenu místa a pouze zaslepují mysl studenta idejemi, které ho matou a svádí od praxe.


Důraz Jasutani rošiho na náboženský aspekt Zenu možná mhohé čtenáře, zvyklé intelektuálnímu obrazu Zenu s děl jiných mistrů, překvapí. Jeho původ musíme hledat v učení mistra Dogena, velké osobnosti náboženského japonského života, který přinesl doktrínu sekty Soto zenového buddhismu z Číny do Japonska. Bez základních informací o tom, jak a co přivedlo Dogena k tomu, stát se mnichem, zabývat se Zenem, odejet do Číny, kde dosáhl konečného osvícení, je velmi nesnadné pochopit doktrínu sekty Soto, která je jádrem učení i Jasutani rošiho. Narozen v aristokratické rodině, už jako dítě prokázal Dogen brilantnost své mysli. Říká se, že ve 4 letech četl čínsky poezii a v 9 letech čínský překlad Abhidharmy. Lítost, která ho postihla smrtí jeho rodičů - otec mu zemřel, když mu byly 3, matka, když mu bylo 8 let - bezpochyby silně poznamenala jeho citlivou osobnost a byla příčinou toho, že se rozhodl stát se mnichem. Vstoupil do kláštera Niei, který byl jakýmsi centrem budhismu ve středověkém Japonsku a po několika dalších let studoval Tendaiovu doktrínu budhismu. Když mu bylo 15, jedna otázka vyburcovala jeho duchovní zájem: Jestliže, jak říkají Sutry, naše nejzákladnější přirozenost je Bodhi (dokonalost), proč všichni Buddhové museli tak namáhavě usilovat o osvícení a dokonalost? Nespokojenost s odpověďmi, které dostal, ho vedla z kláštera Niei do kláštera Eisai-zendžiho, který přinesl z Číny do Japonska učení sekty Rinzai. Eisaiova odpověď na Dogenovu otázku byla tato: Žádný Buddha si není vědom své existence (tj.oné základní přirozenosti), zatímco co ti co se podobají zvířatům (tj.ti očividně podvedení), jsou si ji vědomi. Jinými slovy, Buddhové, právě proto, že jsou Buddhové, nikdy nepřemýšlejí o tom, zda mají nebo nemají dokonalost; pouze ti svedení a pomýlení o tom uvažují. Tato slova pomohla Dogenovi vyřešit jeho pochybnosti. Všechno to se odehrálo při rozhovoru (dokusan) mezi Eisaiem a Dogenem. Musíme si uvědomit, že tento problém vyrušoval Dogana po nějaký čas a vše, co potřeboval bylo několik Eisaiových slov, které spustili spoušť a Dogenova mysl dosáhla osvícení. Dogen pak necelý rok byl jakýmsi žákem Eisaie až do jeho smrti. Nástupcem Eisaie byl jeho nejstarší žák Myozen. V průběhu dalších 8 let vyřešil Dogen pod Myozenovým vedením řadu koanů a dosáhl stavu „inka" (jakési mistrovo potvrzení, že žák vyřešil všechny koany, které mu byly uloženy).

Ale Dogen se přesto nespokojil s dosaženým a vydal se na hazardní cestu do Číny. Pobýval ve všech tehdy známých klášteřích, ale jeho touha po totálním osvícení zůstávala neukojena. Konečně ve slavném klášteře T'ien T'ung, kde zrovna nastoupil nový mistr, dosáhl plného osvícení, za pomocí slov mistra Njodžoa: jako komentář během ranní inspekce zazenu: viděl, jak jeden mnich klímal a napomenul ho za jeho laxní snahu. Pak mluvil i k ostatním: Musíte se ze všech sil snažit a dokonce i riskovat život. Abyste dosáhli dokonalého satori musíte nechat padnout (vyprázdnit ze všech koncepcí) tělo a mysl. Když Dogen slyšel tato slova, oko jeho Mysli prohlédlo do záblesku Pochopení. Později se Dogen objevil v pokoji mistra, zapálil vonnou tyčinku (ceremoniální gesto vyjadřující slavnostní okamžik) a poklonil se mistrovi. Proč jsi zapálil tyčinku, ptal se Njodžo. Je nutno říci, že Njodžo byl prvotřídní mistr a nepotřeboval vědět důvod zapálení tyčinky, vždyť znal důkladně stav Dogenovy mysli z mnoha dokusanů a z Dogenovy chůze, postoje a očí mohl jasně poznat, že Dogen dosáhl osvícení. Ale bezpochyby chtěl vědět, jakou ozvěnu vyvolá jeho vlastně zbytečná otázka, provokující satory Dogena. „Právě jsem zažil zkušenost spadnutí těla a mysli", odpověděl Dogen. Njodžo prohlásil: Nechal jsi spadnout (klesnout) své tělo a mysl, tvé tělo a mysl skutečně klesly (dropped). Ale Dogen protestoval: Proč mi dáváte své potvrzení tak ochotně, ihned? „Není to tak hned". Dogen trval na svém: Ukažte mi, že mi nedáváte potvrzení předčasně (readily sanctioning me). A Njodžo odpověděl: Toto je tělo a mysl, která poklesla. Dogen se na to hluboce poklonil svému mistrovi. Toto je Pokleslé poklesnutí (drippin'dropped), dodal mistr. Dogen pak ještě dva roky prohluboval své zenové zkušenosti než se vrátil do Japonska.


V čase svého velkého osvícení praktikoval Dogen zazen, kterému se říká šikan-taza, sezení bez řešení koanu či počítání dechu. Základem šikan-taza zazenu je hluboká víra, že pouze mysl zbavená všech koncepcí, myšlenek, víry a náhledů, je schopna dosáhnout stavu Bodhi, který je nám všem vrozen, (endwed) vybaven. Zároveň je věřeno, že jednoho dne sezení vyústí a bude kulminovat v přímý vjem skutečné přirozenosti - Mysli - jinými slovy v osvícení. Jinak řečeno namáhavé snažení dosáhnout satori, není nezbytné.


V pravém šikan-taza se ani bez jedné z těchto věr nemůžeme obejít. Vyloučit ze šikan-tazy zkušenost satori by bylo nesmyslné a přímo masochistické plýtvání úsilím. Spojitost šikan-tazy a satori je velmi důležité a bohužel mnoha lidmi, zvláště ze západu, pro něž je kompletní dílo Dogena nedostupné, nepochopená věc. Dost často se stává, že západní studenti přijdou do kláštera sekty Soto, kde se používá koanů a diskutují s rošim na toto téma na základě názoru, že cílem koanu je osvícení, ale protože jsou přece všichni vrozeně osvícení, nemají proč hledat satori a snažit se o ně. A tak požadují praxi šikan-tazy, která, jak věří, nezahrnuje zkušenost osvícení.


Takovýto postoj vyjadřuje nejen nedostatek víry v učitele, ale i celkové nepochopení podstaty a obtížnosti šikan-tazy, nehledě k technikám, používaným v klášteřích sekty Soto. Pečlivé pročtení těchto úvodních lekcí Jasutani rošiho a jeho rozhovorů se západními studenty vám objasní, proč opravdová šikan-taza nemůže být praktikována nováčkem, který ještě neví, jak správně sedět, udržet přitom stabilitu a klid nebo potřebuje ke svému sezení společnost či povzbuzení učitele nebo kterému schází silná víra v to, že jeho vlastní mysl bude schopna vyřešit aplikaci takové zkušenosti v obyčejném denním životě.


A tak dnes, kdy studenti jsou méně chtiví poznání a překážek je stále víc (zapříčiněny komplexností moderního života), zenový mistři sekty Soto jen velmi zřídka dovolí praktikovat šikan-tazu začátečníkovi. Dávají přednost sjednotit studenta nejprve s jeho vlastní myslí koncentrací na počítání dechu. Tam, kde objeví velké nadšení pro osvícení, používají metody vyčerpání intelektu zadáním speciálního zenového problému, koanu a tak adepta připravit pro kenšo (vhled do vlastní podstaty). V žádném případě se koany nepoužívají, jak se všeobecně tvrdí, jen v sektě Rinzai. Jasutani roši je jedním z mnoha mistrů sekty Soto, který používá koany ve svém učení.


Dokonce i sám Dogen, jak jsme viděli, řešil 8 let koany před cestou do Číny a praktikoval šikan-tazu. A tak když pak po návratu napsal práci o šikan-taze a doporučil ji svým studentům, nesmíme zapomenout, že to byli skuteční hledači pravdy, pro které koany byly pouze dobrovolným povzbuzením k další praxi. Dogen také sebral na 300 známých koanů a doprovodil je svým komentářem. Z toho, a také z faktu, že ve svém nejznámějším díle Šobogenzo, použil několik koanů, můžeme usuzovat, že také koany ve své praxi používal.


Satori - probuzení, není s hlediska Dogena vše a konec všeho. Považuje je pouze za základ celé soustavy, která koresponduje s dokonalostí charakteru a duchovním vývojem individua, jeho moudrostí a morálními schopnostmi. Takovýto komplex může být podle Dogena vypěstován pouze léty cvičení zazenu na bázi vnitřní skutečnosti, kterou evokuje satori. Co je tedy zazen a jak je spřízněn se satori? Dogen učil, že zazen je „brána k totálnímu vysvobození" a Kaizan, jeden z největších mistrů sekty Soto tvrdil, že pouze zazenem může být „mysl osvícena". Jinde Dogen napsal: „Dokonce i Buddha, který se narodil jako světec, seděl šest let, než dosáhl nejdokonalejšího osvícení a Bodhidharma devět let koukal do stěny".


A tak znehybněním nohou, rukou, paží, trupu a hlavy v tradičním lotosovém posedu, regulací dechu, metodickým zklidněním myšlenek a sjednocením mysli zvláštním druhem koncentrace, rozvíjením kontroly emocí a přání a pěstěním hlubokého klidu v nejhlubší duši - jinými slovy praktikováním zazenu - je nashromážděno dostatek předpokladů pro vhled do vlastní mysli (srdce - heart - mind) a objevení skutečné podstaty existence.


Ačkoli sezení je základ zazenu, nemůže to být jakékoliv sezení. Nejenom, že páteř musí být rovná a kolmo k zemi, dech čistý a regulovaný a mysl koncentrovaná a bez myšlenek, ale člověk musí sedět (podle Dogena) jako šlechtic, se vznešeností hory anebo obrovské borovice a s pocitem vděčnosti k Budhovi a patriarchům, kteří manifestovali Dharmu. Musíme také být vděčni za lidské tělo, skrze něž máme příležitost poznat realitu Dharmy v celé dokonalosti. Takovýto pocit vznešenosti a pevnosti musí kromě sezení poznamenat všechnu naší aktivitu, jakoby každý náš čin a pohyb vyvěral ze vznešenosti Bodhi mysli. Tato vrozená velikost člověka je manifestována jeho vzpřímenou páteří, kterou má jako jediné stvoření na zemi.


Zazen je ovšem v širším měřítku něco daleko víc než pouhé sezení. Ne méně než to je také úplném a dokonale soustředěné ponoření se do každé akce. Buddha ve své rané sutře řekl: „To co je viděno, musí být jen viděno; to co je slyšeno, musí být jen slyšeno; to co je cítěno, musí být dokonale procítěno; to co je myšleno, musí být jen a jen myšleno". Důležitost pozornosti ilustruje následující anekdota:

Jednoho dne se muž z lidu zeptal mistra Ikkyu: „Mistře, napsal byste mi prosím něco nejdůležitějšího z vaší dokonalé moudrosti?" Ikkyu ihned vzal štětec a napsal: Pozornost (soustředění - attention). To je všechno? - ptal se muž. Nepřidáte něco? Ikkyu napsal ještě dvakrát: Pozornost, pozornost. Nu, řekl muž, já v tom mnoho moudrosti nevidím. Ikkyu znovu napsal stejná tři slova: pozornost, pozornost, pozornost. Napůl rozhněván, muž se zeptal: Pozornost, co to vlastně znamená? A mistr Ikkyu klidně odpověděl: Pozornost znamená pozornost.


Pro normálního člověka, jehož mysl je křižovatkou reflexů, názorů, předpokladů, je čistá pozornost naprosto nemožná věc. Jeho život je soustředěn ne do reality samé, nýbrž do iluzí o ní. Soustředěním mysli na každý objekt a každou akci ji zazen vylučuje z množství jiných průběžných myšlenek a akcí a dovoluje nám vstoupit plně do života (enter into a full rapport life).


Zazen praktikovaný v sedu a zazen v pohybu jsou dvě vzájemně se podporující síly. Ten, kdo denně sedí v zazenu, osvobozuje svou mysl od diskriminačních myšlenek, nalezne schopnost celým srdcem se vpravit do každodenních povinností; ten, kdo provozuje každou svou činnost s dokonalým soustředěním a jasným uvědoměním si sebe a vykonávané činnosti, pak později při zazenu sezná, že ponoření se do mysli a její vyčištění od myšlenek je snazší a dokonalejší. Student začíná zazen počítáním vdechů a výdechů, zatímco bez hnutí sedí v předepsané pozici. To je první krok v procesu uklidňování soustředění. Přirozené a nenásilné počítání vdechů a výdechů je jakési lešení, pomáhající mysli a podporující její snahu o uklidnění. Když je pak koncentrace na dech tak přirozená, že počítání je jasné a klidné a počet se ale neztrácí, následuje další krok, poněkud obtížnější zazen, sledování vdechů a výdechů pouze okem mysli, v přirozeném rytmu. (Pouze v duchu). Posvátný pocit či stav, pramenící z koncentrace na dech, popsal Lama Govinda (Foundation of Tibetian Mysticism, N.Y. 60): „Z tohoto stavu dokonalé mentální a psychické rovnováhy, jejíž výsledkem je vnitřní harmonie, pramení klid a štěstí, vyplňující celé tělo pocitem vznešenosti jako osvěžující chlad jarního vánku ovývajícího vody horského jezírka... takové dýchání se stane nástrojem duchovní zkušenosti, prostřednictvím mezi tělem a myslí. Je to první krok k přeměně těla ze stavu více méně pasivně a nevědomě fungujícího do podoby nástroje či nářadí dokonale rozvinuté a osvícené mysli, jak to bylo demonstrováno jasem a dokonalostí těla Buddhy. ....Nejdůležitější výsledek provozování prázdnoty mysli při regulaci dechu je poznání, že proces dýchání je spojujícím článkem mezi vědomím a nevědomím, hrubým a jemným materiálem, chtěnými a nechtěnými (ovládanými a neovládanými) funkcemi a vlastně nejdokonalejším vyjádřením přirozenosti veškerého života".

Až dosud jsme hovořili o zazenu bez koanů. Koanový zazen obsahuje jak nehybné sezení, přičemž mysl intenzivně pátrá jak proniknout koanem, tak mobilní zazen, při kterém ponoření se do problému koanu pokračuje, zatímco člověk pracuje, baví se a dokonce i spí. Intenzivním dotazováním sebe sama - např. na problém koanu „Mu" - se mysl postupně svleče z klamných idejí, které zpočátku znemožňují ztotožnění jedince s problémem. Pokud tyto abstraktní iluze odpadnou, soustředění na koan se prohloubí a vzroste.


Nyní se můžete ptát: Jak lze myslet a řešit koan, zatímco současně pracujeme a vnímáme ostatní realitu? Ve skutečnosti se stane to, že koan zaměstnává mysl a srdce - a jeho síla je úměrná touze po osvobození - vyptávání a zkoumání problému se odehrává v nevědomí či podvědomí (subconsiciousness). Dokud mysl zaměstnána určitým problémem, otázky se vytrácejí do podvědomí a přirozeně se vynořují na povrch v okamžiku ukončení nějaké akce stejně jako horský pramen, který se ponořuje pod povrch země a zase se zjevuje, aniž by přerušil svůj tok.


Zazen nesmí být zaměňován s meditací. Meditace je upoutání pozornosti (mysli) na objekt nebo ideu. Při některých druzích buddhistických meditací se meditující pomáhá elementárními objekty, drží je ve své mysli a soustřeďuje se na ně. Nebo může ve stavu zbožňování soustřeďovat mysl na obraz Buddhy nebo Bodhisattvy, nebo meditovat na abstraktní kvality jako např. lásku, dobro atd. V tantrickém buddhistickém systému meditací si meditující představuje mandalu, obsahující různé slabiky či písmena sanskrtské abecedy.


Unikátnost zazenu tkví v tom, že mysl je osvobozena od pout jakékoliv myšlenky, formy, vize, objektu a představy jakkoli posvátné či dokonalé a uváděna do stavu absolutní prázdnoty, z níž jediné lze získat a poznat opravdovou přirozenost či přirozenost universa. Tak jednoduché cvičení jako je počítání dechu, nemůže být považováno za meditaci, protože neobsahuje ani představu objektu ani reflex ideje. A pokud je mysl cele soustředěna na problém např. co to je „mu" nemedituje v pravém smyslu slova meditace.


Zazen, který vede k seberealizaci, není ani pustá selanka ani prázdné nicnedělání, ale intenzivní vnitřní boj s myslí o získání kontroly nad ní, o překonání bariéry pěti smyslů a deduktivního intelektu (šestého smyslu). Tento boj vyžaduje celé soustředění, odvahu, energii. Jasutani roši to nazývá „bitvou mezi protikladnými silami (delusion and bodhi) klanu a osvícení moudrosti." Takový stav mysli je velmi výstižně popsán slovy Buddhy, sedícího pod stromem Bo a usilovně se snažícího o vysvobození, která se často citují při sešinu (několikadenním nepřetržitém sezení): „I kdyby měl vyschnout jen na kost a kůži, i kdybych měl vykrvácet, přece neopustím toto místo, dokud nedosáhnu dokonalého osvícení."


Motivace, která nás popohání směrem k osvícení, je na jedné straně otroctvím - životní frustrace, strach ze smrti či obojí - a na druhé straně přesvědčením, že pomocí satori člověk může dosáhnout vysvobození. V zazenu je takto motivována tělesná a duševní síla zmobilizována a maximálně zvětšena. Energie, dříve vyplýtvávaná na bezúčelné akce, je sjednocena správným zazenovým sezením; na úrovni mysli soustředěné v průběhu zazenu se minimálně vyskytují nekontrolovatelné mdlé myšlenky. Celý nervový systém je relaxován a uklidněn, vnitřní napětí je eliminováno. V krátkosti, obnovením fyzické, psychické a mentální energie správným dýcháním, koncentrací a správným sezením zazen vytváří novou vnitřně tělesnou rovnováhu, jejíž centrum je v oblasti hara (břicha).


Se zkondolizovaným tělem a myslí, soustředěně a zenergizovaně, emoce reagují se zvýšenou citlivostí a čistotou a vůle sílí úměrně s účelem. Intelekt, podmiňovaný cítěním už nedominuje, nejsme zmítáni emocemi, na které nemá vliv rozum či vůle. Zazen také pomáhá zvolna měnit osobnost a charakter. Ztrnulost, suchost a sebe přeceňování se přemění v ohebné teplo, dobrotu, pružnost, zatímco slabost a strach se mění v sebeovládání a odvahu.


Vycházejíce ze staletých zkušeností, japonští mistři Zenu vždy přikládají velkou váhu schopnosti zazenu formovat charaktery jejich žáků, stejně jako příkazům. Zazen i příkazy, vzájemně se doplňující zdroje čistoty a dobroty Buddha-nature, existují pouze ve spolupráci: nejsilnější příkazy bez zazenu mají jen sporadický úspěch, zatímco zazen bez disciplinovaného života nemůže nebýt slabý a nejistý. Jinak řečeno, na rozdíl od učení Hinajády, příkazy nejsou pouhé morální rozkazy, kterým každý rozumí a může se jimi řídit, pokud chce. Jejich absolutní smysl a účel nemůže být pochopen a uchopen co by živoucí pravda bez dlouhého a účelného zazenu. Proto také se studentům nepředkládá k řešení problém Džudžukinkai, 10 základních nařízení Hinajánové doktríny, Nahajánové doktríny, Buddha-nature, názor Bodhidharmy, Dogena atd., dřív než na konci jejich studia, když jejich osvícení a zazenová síla silná a zkušená. Japonští mistři tvrdí, že pouze dokonalé osvícení dokáže rozeznat dobro od zla a skrz sílu zazenu promítnout tuto moudrost do každodenního života.


Tento silně zodpovědný smysl vtělený v duchovní svobodě satorí byl osvětlen Jasutani rošim skupině amerických studentů, kteří se ptali: Není to snad tak, že jak nás učí Zen, skrz satori ozřejmená nereálnost minulosti a budoucnosti nám znemožňuje žít nyní tak, jak bychom chtěli, bez ohledu na minulost a budoucnost? V odpověď Jasutani roši udělal křídou bod na tabuli a vysvětlil, že tento bod reprezentuje jejich koncepci „teď a zde". Aby dokázal neúplnost a nesprávnost této myšlenky, udělal jiný bod, skrz který nakreslil horizontální a vertikální přímku. Vysvětlil pak, že horizontální čára reprezentuje čas od nezačínající minulosti a vertikální neomezený prostor. Přítomnost, současný moment osvíceného člověka zaujímá všechny dimenze času a prostoru.


Podobně i satori-realizovaný jedinec, který je v ohnisku minulosti, budoucna a prostoru, s sebou neomylně nese přátelství a smysl zodpovědnosti k rodině a společnosti jako celku stejně jako k těm, kdo tu byli před námi a budou po nás. Svoboda člověka osvobozeného za pomoci Zenu je na hony vzdálena od svobody Zenového býtníka, který je jako dřív vůdcem svými nekontrolovatelnými sobeckými touhami. Neoddělitelné záruky poskytované svému příteli zenem osvobozeným mužem, se nedají porovnávat se sobeckým chováním býtníka.


Vedle toho, že zazen obohacuje osobnost a zesiluje charakter, osvětluje tři charakteristiky existence, které prohlašoval Buddha: že za prvé všechny věci (včetně našich myšlenek, pocitů, vnímání) jsou nestálé, za určitých podmínek vznikají a za jiných zanikají; za druhé, že život je utrpení (pain) a za třetí, že absolutně nic není stálé (self-subsistent), že všechny formy jsou ve své podstatě prázdnota, to je vzájemně závislé vzorky energie v proměnlivém stavu, které současně s tím vlastní provizorní či limitovanou realitu v čase a prostoru, stejně jako akce na filmovém plátně jsou realitou jen v termínech filmu, ale ve skutečnosti nejsou reálné. Za pomoci zazenu se první pravda, že všechny komponenty jsou efemérní, nikdy ve stejném stavu jako předtím, vlající manifestanti v proudu neustálé transformace - stává prostředkem přímé osobní zkušenosti. Dokážeme uvidět vzájemné zapojení našich myšlenek, emocí, nálad, jejich zrod, průběh a zánik. Poznáme, že toto je „umírání" života v každém momentu podobné všepožírajícímu plameni životní svíčky.


Tomu, kdo se ponoří do zazenu, aby zkonfrontoval sám sebe, bude nad slunce jasné, že všechna utrpení pramení ze sobeckých tužeb, strachu a násilí, jejichž kořeny leží v naší nevědomosti či neznalosti skutečné podstaty života a smrti. Ale zazen také jasně dokáže, že i utrpení je jen naše „hodnocení" (evaluation) bolesti, které je mimo nás a že bolest odvážně přijímaná je prostředkem k vysvobození, kterým se osvobozujeme od svých přirozených sympatií a vášní a který nám dokonce umožní zažít potěšení a radost v nové hloubce a čistotě.


A konečně osvícením zazen přináší realizaci podstaty naší existence, prázdnoty, ze které neustále věci vznikají a do které se nepřetržitě vracejí, poznání, že tato Prázdnota je pozitivní a živá a vlastně harmonií velké symfonie.


Vše toto vyústí ve vědomí jakéhosi „spolknutí" univerza, ve vědomí, že já, nesobecké Já je nejvyšší. Slovy Buddhy: „Nad oblaka i pod oblaka, všude jsem pouze já, nejčestnější (supreme)". Ale protože osvícení také znamená konec vlastnické myšlenky ega, objevuje se před člověkem svět čisté objektivity. Dogen tak mohl napsat: Poznat cestu Buddhy znamená poznat cestu sebe sama. Poznat sebe sama znamená zapomenout na sebe sama. Zapomenout na sebe sama znamená zakusit svět jako čistý objekt. Zakusit svět jako čistý objekt znamená nechat padnout tělo a mysl" (Šobogenzo). Aby nám pomohli probudit v nás svět Buddhy-nature, zenoví mistři využívají ještě jiné varianty zazenu, totiž zpěvu dharani a suter. Dharani je popisována jako více méně nesmyslný řetěz slov nebo jmen s předpokládanou magickou silou, která pomáhá jedinci, je-li nějaký čas extrémně opakován (Buddhist Bible, N.Y. 52). Při pouze fonetickém opakování sanskrtských slov se ztrácí původní silný význam dharani, ale kdokoliv vyzkoušel jejich recitaci, zjistil, že jejich vliv na ducha je všechno jen ne „nesmyslný". Jsou-li zpívány s upřímností a nadšením, pomáhají jména Buddhů a Bodhisattvů stabilizovat srdce do pozice oddanosti a hluboké úcty. Ale dharani jsou také symbolickým a rytmickým vyjádřením základní pravdy o existenci, která leží pod povrchním intelektem. Stav mysli, která je zaměstnána zpěvem dharani je tak jen dalším tréningem k potlačení dualistických myšlenek a nálad.


Odříkávání suter při zazenu plní ještě jiný účel. Protože sutry jsou v podstatě slova a kázání Buddhy, jsou v jistém smyslu přímým pokynem intelektu. Těm, jejichž víra v Buddhu je mělká, pomáhá odříkávání suter posilovat víru v Buddhovo učení a s tou měrou, jak víra sílí, je jejich potřeba menší. Jinak vyjádřeno zpěv suter můžeme přirovnat k tušové malbě např. stromu, na které je většina papíru prázdná. Takovýto prázdný prostor koresponduje s nejhlubšími významy zpívané sutry, které její slova nastiňují. Tak jako na obrázku je si naše mysl vědoma prázdnoty díky stromu namalovanému tuží, tak za pomoci recitace sutry jsme vedeni ke smyslu reality ležící mimo ni, v Prázdnotě, do které máme namířeno. Při zpěvu či recitaci dharani a suter je možno sedět, stát, klečet či klanět se jako v chrámu. Často je intonace podpořena zvukem mokugya, temple bloku nebo keisu, bronzového bubínku. Opravdu sjednocená srdce a mysl v kombinaci se zpěvem a zvukem bicích nástrojů vzbuzuje ty nejhlubší pocity a přináší s sebou vibrující, opravdový pocit bdění (awareness). Kromě jiného je zpěv suter také jistou změnou v rytmu klášterního života. Např. v době intenzivního sezení, tzv. sešinu, málokdo vydrží nepřetržitě sedět celé dny v zazenu. Kromě toho, že je to velmi fyzicky namáhavé, je to také velmi nudné i pro ty nejzkušenější. Zenoví mistři pak střídáním různých druhů zazenu, tzv. sezení, chůze zpěv, manuální práce, nejenom zmenšují riziko případného nebezpečí na minimum, ale také zvyšují efektivitu každého druhu zazenu.


Dogen zdůrazňoval velikou důležitost správného sezení a čistoty gest či pohybu během recitace nebo zpěvu či jiných druhů zenové praxe s ohledem na jejich vliv na mysl. V Šigon Buddhysmu jsou určité kvality buddhismu (Buddhů a Bodhisattvů) evokovány speciálními pozicemi rukou (mudry) a těla a odtud pravděpodobně pramení i Dogenův náhled. V každém případě předepsané postoje a pozice pomáhají vytvářet klid mysli. Tak např. zpěv Čtyř Slabik v kleku, s dlaněmi pohromadě (gaššo), jak se praktikuje v sektě Soto, evokuje (vzbuzuje) uctivou a skromnou mysl méně snadně než za sebou či vstoje, jak je to praktikováno v sektě Rinzai. Jinak řečeno, lehký dotek palců při zazenu (lotos) vytváří pocit vznešenosti a rovnováhy, který není tak snadno a přesvědčivě dosažitelný v pozici s rukama dohromady. (Pokusy s elektrokardiografem plně prokázaly, že v pozici lotosu - chodidla na stehnech, páteř vzpřímená a palce se dotýkají - je srdeční tep, tlak i počet dechů snížen a ztišen).


Jinak vzato, každý takový stav mysli „vyláká" na těle určitou reakci. Akt poklony před Buddhou je možný pouze současně s podnětem úcty a vděčnosti. Takovéto „zvodorovnění" stožáru ega čistí duši, otevírá cestu k porozumění a pochopení dokonalé mysli Buddhy. Někde v nás vzrůstá touha vyjádřit naši vděčnost a ukázat respekt před zpersonalizovanými formami rituálů. S takovým vkladem pak socha Buddhy ožívá, a dříve jen obraz skutečnosti se stává živoucí realitou s přímočarou mocí zahladit v nás vědomí sebe i Buddhy v okamžiku pokory. A protože v takovém nesobeckém a nepřemýšlivém gestu socha Buddhy září jasným světlem, pociťujeme obnovu sil a osvěžení. Ve světle těchto momentů můžeme plněji pochopit, proč zenoví mistři tak důkladně vyžadují vzpřímenou páteř a klasickou lotosovou pozici. Je velmi dobře známo, že ohnutá páteř vzbuzuje v mozku jisté napětí, které rychle navodí náhodné myšlenky a obrazy, zatímco rovná páteř spolu s hlubším soustředěním minimalizuje možnost bloudivých myšlenek a tak nás vede k samadhi. Jinými slovy, je-li mysl prosta myšlenek a prázdná, záda mají tendenci se narovnat vlastním vědomým úsilím.


Prohnutá páteř a s tím spojený zmatek v myšlenkách jsou také příčinou zrychleného dechu a snahy setrvávat v myšlenkách. To se ihned projeví na nervovém a svalovém napětí. Jasutani roši v těchto lekcích také dokazuje, jak ohnutá záda podrývají snahu mysli a její čistotu a napomáhají pocitu všednosti a nudy. Takovýto stav napjaté mysli a napjatých zad lze snáze udržet jsou-li nohy zkříženy v pozici lotosu (nebo polovičního lotosu) a pozornost upřena či soustředěna do oblasti pod pupek, do břicha. A co více, když tělo jako materiální aspekt mysli a mysl jako duchovní aspekt těla za pomoci rukou spojených palci i dlaněmi, položenými v klíně a zkřížených nohou, v pozici lotosu vytváří jednotnou entitu, sjednocení mysli, její unifikace je daleko snažší. A jakkoli to zní nepravděpodobně, pozice lotosu přispívá k pocitu „zakořenění" se do země a všezahrnující jednoty, prázdnoty jak vnitřní tak vnější. Samozřejmě, že toto vše ne možné zažít pouze je-li pozice lotosu dlouhotrvající a pohodlná. Pro všechny tyto důvody Zen, tak naplňujíce Buddhovo učení, v celé své dlouhé historii používá metodu zazenu, sezení, jako nejpřímější a nejpraktičtější cestu jak dosáhnout prázdnoty mysli a posléze osvícení.


Samozřejmě tím není řečeno, že zazen nemůže být praktikován např. v pozici polovičního lotosu nebo dokonce v kleku či na židli. Ve své nejdůležitější fázi není otázka dosažení satori závislá ani tak na pozici jako na vůli a touze po dosažení osvícení, která intuitivně nutí tělo do rovné pozice a charakter k čistému a realistickému přístupu ke všem běžným denním záležitostem. Zazen je považován za základní zenovou disciplínu už jen proto, že v průběhu staletí přesvědčil o tom, že je tou nejsnadnější cestou k uklidnění mysli, aby mohla být použita co by nástroj sebezkoumání. V dlouhé historii Zenu tisíce lidí dosáhlo osvícení pomocí zazenu, zatímco bez něj tuto zkušenost ochutnalo jen několik lidí. A když dokonce i Buddha a Bodhidharma, jak připomíná Dogen, se bez sezení neobešli, je jasné, že žádný adept zenu se zazenu nemůže vyhnout. Kenšo, satori, je jen první vhled do Pravdy a pokud to byl pouze záblesk či stín, lze jej zvětšit a podpořit zazenovým sezením. A co víc, je dobré si pamatovat, že i přes sílu džoriki (síla vypěstovaná sezením) vize Jednoty dosažená satori, zvláště je-li mlhavá, začíná časem blednout ještě víc a zůstane jen prázdnou vzpomínkou, není-li kultivována zazenem. Neměli bychom také ztrácet ze zřetele, že zazen není jen prostředkem k osvícení či technikou pro jeho zvětšení a prohloubení, ale aktualizací naší pravdivé podstaty (true nature). Jasutani roši také tento bod jasně objasňuje.


Není pochyb o tom, že pro většinu zápaďanů, aktivnějších než asiatů, je sezení v pozici a i jen na židli, psychicky i mentálně a fyzicky bolestivé. Jejich neochota sdílet tuto bolest a nepohodlí i po krátkou dobu, je strhává s cesty chtění a vnucuje jim přesvědčení, že je nejen nesmyslné, ale i masochistické přijímat bolest, jde-li se jí vyhnout. Je proto překvapivé, tvrdíme-li i dále, že pro Zen není sezení v zazenu to hlavní.


A.Watts (The Way of Zen) to např. dokazuje citací známého koanu:

Bažó seděl denně v zazenu a v klášteře Dempo. Mistr Nagaku, pozorujíce ho, si myslel: z toho bude velký mnich... a ptal se ho: Proč zkoušíš tak dlouho sedět? Bašó odpověděl: Chci se stát Buddhou. Na to Nagaku zvedl ze země střešní tašku a začal leštit velký kámen. Proč to děláte, mistře, ptal se Bačó. Chci tenhle kámen vyleštit do zrcadla. Jak můžete kámen vyleštit taškou do zrcadla? A jak můžeš sezením v zazenu se stát Buddhou? Bašó se zeptal: Co tedy mám dělat? Nagaku odpověděl: Když řídíš vůz a ten se nehne z místa, pobídneš vůz nebo osla? Bašó neřekl nic, Nagaku pokračoval: Trénuješ zazen? Pokoušíš se stát se sedícím Buddhou? Jestliže se cvičíš v zazenu (dovol mi objasnit jeho podstatu), zazen není ani sezení ani ležení. Jestliže se cvičíš v tom, aby ses stal sedícím Buddhou (dovol mi říci), Buddha není žádná forma (ani sedící). Dharma, která nemá fixní bydliště, nepřipouští žádné rozlišování. Pokud zkoušíš stát se sedícím Buddhou, není to nic menšího než pokus o zabití Buddhy. Pokud se připoutáš k formě sezení, nikdy nedosáhneš základní pravdy". Když to Bašó slyšel, cítil se osvěžen jakoby se napil nejlahodnějšího nápoje.


Mr. Watts pak dodává: Tohle se zdá být přetrvávající názor od dob mistrů doby Tang (Hui Nenga, 6.patriarchy) až k mistru Lin či (Rinzai). Nikde v jejich pracích jsem nenašel zmínku o tom typu zazenu, který se praktikuje dnes."

Evidentně přehlédl „The Zen Teaching of Huang Po" (překl. J. Blofeld). Mistr Huang Po (zemř. 850) radí: „Při cvičení kontroly mysli (dhyana či zazen) seď v přesné pozici, zůstaň dokonale klidný a nedopusť, aby tě i ta nejmenší myšlenka rušila." Toto je jasný důkaz, že zazen, který se praktikuje dnes, je tím zazenem, který znali už mistři doby Tang a můžeme předpokládat, že tomu stejně bylo i za časů Buddhy. A co víc, používat rozhovory, jako byl ten výše uvedený k odsouzení zazenu, je násilné nepochopení celého smyslu koanu. Nangaku, dalek toho tvrdil, že zazen je stejně nesmyslný jako leštit kámen taškou, což pochopit není těžké ani pro člověka netrénovaného zenem, se vlastně pokoušel naučit Bošoa, že Buddhovství (Buddhahood) neexistuje jako něco mimo nás o co lze se snažit, protože je v nás již od počátku. Bašó, který se později stal velkým mistrem, byl tenkrát pod vlivem iluze, že být Buddhou je něco jiného, než být sebou samým. Nangaku vlastně říká: Jak můžeš chtít se stát Buddhou pouhým sezením, pokud sám nejsi Buddhou již od počátku? Je to stejně nesmyslné jako leštit kámen taškou. (6. Patriarcha ve své Platform Sutře: Pokud by člověk neměl mysl Buddhy již v sobě, kde by ji měl začít hledat?) jinými slovy zazen nevytváří Buddhovství, zazen pouze odkrývá mysl Buddhy, která tu vždy je. A dále, aktem leštění Nangaku ukazuje svému žákovi, že ono leštění je výrazem té mysli Buddhy, která proměňuje všechny formy, včetně sezení, stání, ležení atd. (povznáší). Aby zabránili žákům setrvávat v omylu, že sezení je to hlavní, zenoví mistři doplňují zazen chozením. Není pravda, jak tvrdí Mr. Watts, že dnes se mniši v klášteře zabývají pouze sezením. Kromě asi 6-ti týdnů v roce, které jsou věnovány tzv. sešinům, japonští zenoví mniši většinou svého času stráví při práci, ne v zazenu. V klášteře Hošinži, který je více méně typickým japonským klášterem, mniši obvykle sedí hodinu a půl ráno a dvě - tři hodiny večer. A protože normálně 6 až 7 denně spí, zbývajících 12 až 13 hodin tráví při práci, jako je např. obdělávání rýžového nebo zeleninového pole, řezání dříví, donáška vody, vaření, uklízení kláštera. Kromě toho pečují o hroby na hřbitově, zpívají sutry a dharani, stráví mnoho hodin chozením po vesnicích, shánějíce potraviny a jiné nezbytnosti, což je vlastně i praxe učení humanity. Všechny tyto aktivity jsou součástí zenové výuky a všechny pomáhají spoluvytvářet „dokonalou" mysl. Slavný výrok mistra Hjakudžoa: Den bez práce znamená den bez jídla (dnes jsem nepracoval, tak tedy nebudu ani jíst)... stejně jako kdysi oživuje ducha zenového kláštera. Bez zazenu, ať jeho stacionární nebo mobilní varianty, nemůžeme mluvit a zenové praxi. Koan mistra Hangaku i mnoho jiných mluví o mysli Buddhy, o kterou musíme usilovat, ale nikde není zmínky o tom, jak realizovat realitu Mysli. To totiž vyžaduje soustavnou práci i dozor - důkladný, čistý a bezvýhradný zazen. Považovat zazen za nedůležitý je v základě nic víc, než chtění odůvodnit naši neochotu tvrzením či iluzí, že vlastně žádná „víra" či touha po pravdě , neexistuje. Dogen se v Šobogenzo zabývá těmi, kteří by se chtěli ztotožnit s nejvyššími ideály Buddhy, ale v praxi se vyhýbají tvrdé práci: Velká cesta Buddhy a Patriarchů zahrnuje nejvyšší formy exertion (použití, zkouška), které v cyklických vlnách nepřetržitě směřují od prvního záblesku náboženské pravdy přes test discipliny a praxi až k osvícení a Nirváně. Je to nepřetržitá zkouška, přelévající se z cyklu do cyklu.

Biografická poznámka o Jasutaní rošim.


Ve svých osmnácti letech se zenový mistr Hakuun Jasutani vydal na cestu do Ameriky, aby šířil učení Buddhovy Dharmy. V tomto ohledu připomíná Bodhidharmu, který v pozdních letech svého života odešel z rodné země, aby na vzdálených polích zasel sémě buddhismu. Ale pro Jasutani rošiho je to pouze jeden z mnoha významných okamžiků jeho života. Od svých 75 let napsal a publikoval pět svazků komentářů ke slavným sbírkámkoanů jako je Mumonkan, Hekigan roku, Šojo roku a Denko roku, či k Pěti Tozanovým Stupňům (Go-i). V moderní historii Zenu je to věc značně ojedinělá. Tato činnost je ovšem nezávislá na intenzivní učitelské činnosti. Kromě tří až pěti denních sešinů ve svém klášteře na předměstí Tokia a občasných sešinů na Kjůšu a Hokaidu, se každý týden účastní množství sešinů (jednodenních, zazenkai) v oblasti Tokia. Např. na univerzitách, v některých továrnách, na Akademii Sebeobrany a v mnoha klášterech. Na západě byl dvakrát, v roce 1962 se zúčastnil několika sešinů na Honolulu, v Los Angeles, Clairmontu, Vallingfontu, New Yourku, Bostonu a Washingtonu. V následujícím roce navštívil Anglii, Francii a Německo. Manžel, otec a učitel, jakož i zenový mistr, samozřejmě nedosáhl nynějšího postavení bez utrpení a bolesti normálního člověka. V jeho životě se odráží mahajánový ideál seberealizace více než v životě celibátního mnicha.


Jasutani rošiho matka byla zbožná buddhistka, otec vlastnil malý obchod ve vesnici. V pěti mu byla oholena hlava na znamení, že jeho další životní dráha se bude ubírat cestou buddhismu. Byl poslán do kláštera, aby načerpal buddhistickou atmosféru a byl nasměrován na cestu kněžskou. Zůstal v klášteře do svých 12 let, kdy vstoupil do školy a od nejvyššího mnicha kláštera získal buddhistické vzdělání. Ve 13 letech se stal novicem velkého kláštera sekty Soto. Následovaly dva další roky obecného vzdělávání, 5 let semináře a 4 roky na škole pedagogického zaměření. Ve 30 letech se Hakuun Jasutani oženil a založil rodinu, která má nyní 5 dětí. Ač kněz, začal učit na veřejné škole, aby uživil rodinu. Učil 6 let jako běžný učitel a 4 roky jako ředitel školy. V průběhu všech těchto let, pod různými učiteli, pokračoval v zenové praxi. Všichni jeho učitelé byli uznávanými mistry, ale jeho vlastní osvícení bylo stále v nedohlednu. Neustále hledal svého zenového mistra, až ho nalezl v osobě Harada rošiho a ve 40 letech dospěl jeho život do rozhodujícího stádia. Vstoupil znovu do kláštera a na prvním sešinu pod vedením mistra Harada dosáhl kenšo (vhledu do vlastní podstaty) při řešení koanu Nu. Ve 48 letech mu mistr Harada udělil své potvrzení o dosažení dokonalosti (inka somei), což dokazovalo, že jeho duchovní vhled byl hluboký, jeho morální profil vysoký a jeho schopnost vyučovat dokázána.


Jasutani roši

Pokračov

Květiny

Květiny

1

Je tento web to co vám je blízké?

ano (13 | 100%)
ne (0 | 0%)
Tvůrci lidské DNA
Nově doplněné rozhovory se žáky.
Zápatí stránek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one