Příjemnosti, Láska, Učení, Znalosti, Dovednosti, Pravda, Zen či Sen, To čím jsme světelné bytosti, Různosti světů,

amulet.jpg
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "8808"

Rozhovory Jasutani rošiho se studenty - Předmluva editora

Rozhovory Jasutni rošiho se studenty.
rostliny-207.jpg
Předmluva editora:
Širokou zvědavost a praktický zájem, který zen buddhismus vyvolal po 2. světové válce – zájem, který je jedním z nejzajímavějších a určujících kulturních i náboženských fenomenů naší doby – si vynutil mnoho literatury v mnoha evropských jazycích. Jedny s nejpopulárnějších knih o zenu v angličtině napsal Allen Watts. Ale stejně jako knihy ostatních autorů i jeho, jsou akademické a intelektuální a pro vážného hledače pravdy zbytečné a dokonce i hazardní. Každý, kdo tyto knihy přečetl, se nejen nedověděl, jak se sedí v zazenu, ale jeho mysl byla zanešena množstvím koanů, psychologie, poezie, což mu samozřejmě místo vyčištění mysl ještě více zaplnilo. Ne bez dobrého důvodu čínští a japonští zenoví mistři varovali před umělým, mozkovým přístupem k osvětlující zkušenosti satori. To, co vede k seberealizaci není znalost čínského či indického způsobu myšlení, ale zazen, srdce zenové discipliny. Odstraň srdce a zůstane jen tělo. A přesto ani v jedné knize, včetně těch od A. Wattse, nenajdete více než málo poznámek o zazenu. Příkladné to je i v antologii prací prof. Suzukiho, kde na 550 stranách jsou jen dvě kratičké zmínky o zazenu. Jistí exponenti zenu, jak asijští tak západní, také jistým způsobem dezinformují čtenáře. Ve svém nadšení pro drama zveličili jisté proporce o bití mnichů a políčkování hloupých žáků a zmátli čtenáře takovými paradoxními citáty jako např. Musíš zabít Buddhu! Nebo: Když o tom něco řekneš, dostaneš 30 ran , když o tom nic neřekneš, dostaneš také 30 ran. Zkoušejí snad šokovat své čtenáře tím, že zen budou ilustrovat jako buřičský a esoterický, plný tajností? A z jakého důvodu někteří spisovatelé „objevují“ ještě nepublikované koany a předkládají jejich „řešení“ méně osvíceným čtenářům?

Tento soubor rozhovorů západních studentů s rošim je vůbec prvním pokusem o nahlédnutí do praxe zenu. Byl sebrán v průběhu dvou let. Každý dialog je kompletním záznamem rozhovoru mezi rošim a studentem od okamžiku, kdy student vstoupí do místnosti až do jeho odchodu. Samozřejmě jsou vynechány dokusany, ve kterých bylo proneseno jen pár slov stejně jako ty, které nevzbuzovaly žádný zájem. Mezi jednotlivými rozhovory může být perioda jednoho, dvou měsíců. Každý se odehrál v průběhu tzv. sešinu. Ačkoliv je většina z nich stručná a krátká, protože je nutno vyslechnout 30 až 50 osob 3x denně, jejich délka je určena jednotlivými individuálními požadavky. Všichni studenti byli začátečníci (kromě studenta H.), to znamená, že dosud nevyřešili svůj první koan. Materiál mluví sám za sebe a bylo by zase velkou a zbytečnou chybou chtít tyto rozhovory analyzovat nebo interpretovat. Pro ty však, kteří nemají možnost osobního kontaktu s učitelem, je v nich obsažena jistá suma informací o dokusanové praxi dneška v Japonsku.

Spolu se zazenem a teišo je dokusan třetí podnožkou, na které stojí tradiční zenová praxe. Pro začátečníka je soukromý rozhovor s rošim všechno možné od inspirující a povzbuzující zkušenosti, dávající nový směr jeho snaze, po úzkostný a bolestivý ceremoniál plný frustrací nebo bod, ve kterém jeho zen vrcholí.

Jakmile student překročí práh rošiho místnosti a pokloní se mu na znamení úcty a respektu, může říct cokoliv a jakkoliv, pokud to pravdivě vyjadřuje jeho cestu a snahu po pravdě. Zpočátku nedokáže kontrolovat své myšlenky a zaujmout svou egocentričnost, je filosoficky zaujat a pokouší se strhnout rošiho k teoretické diskuzi. Ale jak se během času jeho mysl cvičením zazenu uklidňuje a vyčišťuje, stává se tišší, hlubší a vnímavější k rošimu a jeho instrukcím.

S dalším cvičením zazenu pak začne pociťovat, i když zpočátku jen okamžikově, harmonii a jednotu, která postupně bude nahrazovat pocity rozpaků a odcizení. Teď, když představuje před rošiho, odpovídá s nadšením a upřímností, zatímco dříve byly jeho otázky či odpovědi zmatené a váhavé. Jak se jeh zazen prohlubuje a jeho mysl vyprazdňuje od falešných idejí a iluzí, může někdy vzít rošiho batoh (hůlka) a ťuknout jí do podlahy na znamení, že pochopil otázku. Nebo, tázán na něco, může spontánně odpovědět, aby demonstroval své pochopení koanu, nějakou akcí, třeba i tím, že udeří rošiho. (Což se ovšem prakticky nikdy neděje, respekt rošiho je příliš velký). Ten, který je schopen, aniž by na to „myslel“ rošimu odpovídat, se pohybuje na samém pokraji satori, ačkoliv o tom neví. Jen roši s dlouholetými zkušenostmi může rozeznat stupeň žákova pochopení a sát mu nezbytné instrukce a povzbuzení před kritickým okamžikem. Roši se nijak neobává použít jakýchkoliv prostředků, nevyjímaje ani hůlku (kocu), pokud je přesvědčen o tom, že to povzbudí žákovu mysl často se také při sešinech stává, že začátečník váhá objevit se před rošim k denním dokusanům.

Strategie dostat studenta do zoufalé situace samozřejmě není dnes v zenové praxi univerzální a je obvyklejší v sektě Rinzai. Pro zápaďany je neobvyklá myšlenka, že rány keisaku mohou přiblížit kenšo nebo šekeisaku je často užíváno i na ty, kteří již zažili satori a kteří si o to přímo říkají. Na rozdíl od toho, čemu se obecně věří, není použití násilí v japonském buddhismu tak řídké. (Keisaku, původně čínský vynález.) Dogen cituje jednoho svého žáka, který v Číně slyšel od zenového mistra: Dříve se bil svící mnichy tak tvrdě, až jsem si skoro zlomil ruku. Teď jsem starý a nemohu je dost tvrdě udeřit. Takže je pro mne mnohem těžší „produkovat“ dobré mnichy. V mnoha klášterech dnes nesedí dost „silně“, a tak buddhismus upadá.

Všichni staří mistři trvají na tom, že vnitřní energie musí být povzbuzována žákovou vůlí a zvnějšku mistrovou keisaku. Už Buddha o tom řekl: ...“člověk by měl se zatnutými zuby a s jazykem přitisknutým k hornímu patru překonávat mysl myslí jako silný muž obejme slabšího kolem ramen a tlačí ho silou až ho přemůže. Pak špatné, horké myšlenky spojené s touhami, nenávistmi a iluzemi zmizí.“ Fakt je, že jsou zenoví mistři sekty Rinzai, kteří jen zřídka používají kjosaku a mistři sekty Soto, kteří ji používají často ukazuje, že záleží pouze na názoru a praxi mistra samotného, jakých prostředků a metod používá.

Při dokusanu roši naplňuje tradiční úlohu otce a matky, je přísný jako otec a něžně milující a povzbuzující jako matka. Je-li student plný pýchy, je kárán, je-li váhavý a nerozhodný, je povzbuzen. Ale to, co student nejvíce vnímá, je viditelný důkaz mistrovy osvobozené mysli: jeho dětská spontaneita a jednoduchost, dokonalá přizpůsobivost s žákovou snahou. Nováček, který vidí 78-letého rošiho demonstrovat koan se závratnou rychlostí a dokonalou koncentrací cítí, že vidí na vlastní oči nejdokonalejší produkt unikátní mysli a rozvinutého charakteru a snáze si pak ve chvílích zoufalství může říci: Jestliže pomocí praxe zenu se dokážu naučit žít se stejnou bezprostředností a soustředěností, pak žádná cena pro mne nebude dost vysoká.

Všechny unikátní dovednosti a schopnosti rošiho jsou plně využívány v době, kdy studentova mysl je již „zralá“, osvobozena od diskriminačních myšlenek, ve stavu jednoty. Roši pozoruje, jak student udeří na zvonek, jak vchází do pokoje, jak se klaní, jak vypadá a jak se chová během dokusanu. Rošiho hlavní zájem byl soustředěn na povzbuzení studenta a inspirování ho k další koncentraci s nepodléhání slabostem. Nyní ale tvrdě vyžaduje přesné odpovědi nebo ho nenadále udeří hůlkou, nebo udeří do rohože nebo stolu, všechno ve snaze dostat se do studentovy mysli. Z hlediska studentovy mysli jsou tyto rošiho akce jako sprška vody na žíznivou zemi nebo paprsek světla v tmavé místnosti a slouží k postrčení mysli k dalšímu kritickému bodu. Do stadia, ne kterém se student cítí jako „ve skleněném paláci“ či „zamrzlý v krychli ledu.“ Nyní „vidí“ pravdu, ale nemůže zlomit stěnu kolem sebe; student ví, že roši nemůže předpovědět přesný okamžik satori, ani neprohloubí „vyprázdnění“ jeho mysli, ale že okamžik náhlého osvícení musí nutně přijít. V tomto kritickém momentu přichází pokušení neodolatelné předvídat, tušit, kdy satori jako blesk udeří, je to poslední manévr zoufalého ega uniknout ze soustředěné mysli. Roši si je vědom stavu studentovy mysli a zná toto nebezpečí. Ví, že nyní stačí pouhý zvuk či gesto k rozpoznání onoho blesku, ale varuje studenta před osudným momentovým oddělením se od koanu.

Osvícení může přijít kdekoliv, nejen v místnosti dokusanu. Ale skutečně mnoho studentů je zažilo během poslechu rošiho lekcí. Jejich mysl se rozeběhla na povel nějaké fráze, kterou možná již několikrát slyšeli, ale plně pochopili teprve nyní, protože jejich mysl je prázdná, zralá. Někteří měli zážitek satori v autobuse nebo vlaku, na cestě domů ze sešinu. Obvykle, i když to není pravidlem, satori přichází po období intenzivní koncentrace a ponoření se. Z tohoto hlediska pak věty: ...a pak se z nich náhle otevřel satori … nebo pak byl oko mnichovy mysli otevřeno...se nám zdají méně imaginární a víc pochopitelné. Udivení studenti se často ptají: Jak je možné dosáhnout satori tak rychle, po jediném koanu? Je tedy důležité vědět, že takový moment nastal pouze tehdy, když mysl aspiranta již byla dlouhodobým cvičením připravena, zralá na poslední pokyn. Jinými slovy koan znamená pouze poslední příběh a nevšímá si předešlých roků cvičení, které nyní vrcholí.

Důkaz studentova satori spočívá ve schopnosti „živě“ odpovídat na otázky vyžadující konkrétní demonstraci ducha koanu. To, co přesvědčí rošiho nejsou jen studentova slova nebo gesta, ale i tón jeho hlasu, pohled do očí, spontánnost a svoboda s jakou student jedná. Tak může roši rozeznat osvícení i mezi dvěma studenty, kteří budou odpovídat úplně stejně, ař jeden z nich zažil satori a druhý ještě ne. Roši přijme studentovu demonstraci koanu jen v tom případě, je-li opravdová, i když třeba mělká, jak tomu často bývá. Zen se drasticky liší od buddhismu v tom, že vyžaduje demonstraci „pochopení“ za jakýchkoli podmínek a okolností a ne jen pouhé její slovní vyjádření. Z mnoha důvodů zen vyžaduje, aby satori bylo prokázáno právě mistrem. Je možné být osobně přesvědčen o dosažení satori ač to není pravda a je také možné zažít satori aniž by tomu člověk přisuzoval kvality osvícení. Jasutani řoši vyprávěl příběh jednoho žáka, který jednou za rok přijížděl na sešin a který v době mimo klášter dosáhl seberealizace, ale protože tento stav nebyl doprovázen slzami radosti, sám tomu nevěřil. Roši se dotazováním přesvědčil o opravdovosti jeho pochopení a dal mu několik testujících otázek. K mužovu překvapení pak roši potvrdil jeho realizaci. Ačkoli mělká, nepochybně to bylo satori. Je nutné mít na zřeteli, že forma reakce k vlastnímu osvícení závisí nejen na hloubce zkušenosti ale i na mentálním charakteru jedince. Takovýto testující rozhovor se nazývá Dharma souboj (hossen). S vyřešením svého prvního koanu pak student vstupuje do nové fáze. Napjaté a intenzivní pátrání, doprovázené pocity úzkosti, strachu, zoufalství se přemění v relaxované, sebevědomé „partnerství“ s rošim. Řoši již zmizely a nedoprovází ho na každém kroku. Nyní, kráčejíc od koanu ke koanu, student zakouší umocňování a prohlubování své síly a svobody. S postupným vyřešením koanu a uchopením jeho ducha, je student stále jistěji schopen jistě a nenásilně jednat v konkrétních situacích podle pravdy, kterou obdržel. Ale snad největším zázrakem je pocit obrovské vděčnosti mistrovi a Buddhům a Bodhisattvům, kteří mu pomáhali když to potřeboval. Nyní dostaly jeho často opakované prosby a přísahy a modlitby k dosažení osvícení hluboký smysl.

Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že role rošiho v zenu je nenahraditelná. Je tedy nemožné dosáhnout osvícení bez stálého dohledu učitele a mistra? V žádném případě. V uvedeném materiálu studenti, kteří to myslí ze zenem vážně, mnoho odpovědí na své problémy a ukázku toho, jak je řešili studenti, kteří měli jen jednou za čas nebo jen písemný styk s rošim, umožní komukoliv komentovat svou cestu na pouti za osvícením.

Měl bych se zmínit, jak tento materiál vznikl. Mě jsem to potěšení být několik let tlumočníkem Jasutani rošiho a měl jsem tak jedinečnou příležitost nahlédnout do problémů zápaďanů, zabývajících se zenem. Napadlo mne, že by se rozhovory studentů s rošim měly zaznamenat, aby mohly případně pomoci i jiným a pak také jsem chtěl trochu opravit dosavadní mínění o zenu jako o „sadistickém výrazu japonské kultury.“ Použití magnetofonu bylo vyloučeno stejně jako zapisování poznámek, vzhledem k mé roli tlumočníka i okolnostem rozhovoru. Rozhodl jsem se tedy zaznamenat každý rozhovor těsnopisem a okamžitě, dokud jsem ho měl ještě v čerstvé paměti, ho přepsat. Věřím, že přes mou ne tak dobrou znalost japonštiny, se mi podařilo věrně zaznamenat rozhovory mezi západními studenty z rošim. Samozřejmě je možné, že jsem někde plně nevystihl smysl komentáře rošiho a předem se za takovou chybu omlouvám.

Jasutani roši souhlasil s publikací těchto dokumentů pouze pod slibem, že je použiji tak, abych správně vystihl ducha rozhovorů a jejich roli v zenové praxi a za podmínky, že neuveřejním ani jedno řešení koanu, aby tak nemohli být někteří studenti svedeni ze správné cesty.
Rozhovory:

Je tento web to co vám je blízké?

ano (13 | 100%)
ne (0 | 0%)
Tvůrci lidské DNA
Nově doplněné rozhovory se žáky.
Zápatí stránek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one