Příjemnosti, Láska, Učení, Znalosti, Dovednosti, Pravda, Zen či Sen, To čím jsme světelné bytosti, Různosti světů,

amulet.jpg
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1012"

Komentář Jasutani rošiho na koan „MU“

(nicota, prázdnota, zápor atd.) Předmluva P. Kapleaua

nature3.jpg
Od dob, kdy v éře Tang čínský mistr Jošu vyřkl své „MU“ jako odpověď na otázku jednoho mnicha, zda má pes Buddha-nature, zní ozvěna tohoto „incidentu“ zenovými kláštery a chrámy po celá staletí až dodnes. A dodnes je to nejpoužívanější koan. Je japonskými mistry běžně užíván jako prostředek k prolomení okovů nevědomosti a otevření oka Pravdy. Pozorné čtení dalších řádků vám osvětlí proč. A přece se do dnešní doby neobjevil ani jeden překlad nebo formální komentář (teišo)v angličtině. Níže uvedený komentář byl prosloven zenovým mistrem Hasutanim před 35 nováčky v průběhu sešinu v roce 1961, kromě několika expresivních výrazů je zde reprodukován přesně tak, jak byl, bez poznámek, vysloven. Pro svou čistotu a jasnost, inspirativnost, povzbuzení a vedení studentů je jedním z mistrovských a velmi ctěných komentářů. Ve sbírce koanů Mumonkan sebral mistr Munon Ekai čtyřicet osm koanů a koan „Muž“ je uveden na prvním místě. Přestože existuje anglický překlad Mumonkanu, není zdaleka tak dobrý, jak vy si zasluhoval. Na mnoha místech ducha koanu místo osvětlení spíše zatěsňuje, a je také důkazem či důvodem, proč v mnoha (myslích) zen vypadá trochu mysticky, pokud ne zcela nesmyslně.

Každý koan je unikátním vyjádřením nedílné, žijící Buddha-nature, která nemůže být pochopena intelektem. Lidem, kteří povyšují slovo nad ducha, se koany zdají nesmyslné a zavádějící. Ale ti, kteří pochopili ducha koanu vědí, že přes různorodé elementy koan je smysluplný. Všechny směřují k vyzdvižení tváře člověka před tím, než se narodili jeho rodiče – tedy k jeho pravému já. Účelem koanu je osvobodit mysl z okovů jazyka, který „škrtí zkušenost jako malé sako“. Koany jsou konstruovány tak, aby nám hodili písek do očí a donutily nás prohlédnout a uvidět svět a všechno kolem nás bez pokřivení.

Subjekty koanů jsou věci hmatatelné, přízemní jako pes, strom, tvář, prst, abychom na jedné straně zjistili, že každý objekt má svou absolutní hodnotu a na druhé straně, aby uvězniliy tendenci mysli vázat se abstraktními fomulacemi. Ale každý koan tvrdí jedno jediné; svět je nerozdělitelné Jedno a každý z nás je to Jedno (whole).

Čínští mistři, duševní géniové, kteří vytvořili tyto paradoxní dialogy, neváhali strčit nos do logiky a smyslu svých výtvorů. Znamením intelektu, který není schopen řešení, nám koan ozřejmuje linitovanost logické mysli jako nástroje chápání pravdy. Nutí nás vylézt z dogmat a předsudků, svléká z nás tendenci rozlišovat dobro a zlo a vyprazdňuje z nás falešné vědomí o sobě tak, abychom jednoho dne dosáhli světa dokonalosti, které se naprosto neliší od toho našeho, ve kterém jíme a vyměšujeme, smějeme se a pláčeme.

Ohromnou zásluhu koanů, které se rozprostírají nad sférou Mahajány je, že nás nutí, někdy i dramaticky, pochopit její doktríny ne pouze hlavou, ale celým svým bytím, a odmítají pouhé abstraktní teoretizování. Kompletní řešení koanu zahrnuje pohyb ze stavu nevědomosti do stavu živé Pravdy...

Co způsobilo, že „Mu“ koan si v průběhu staletí vydobyl první místo mezi tolika jinými? Zatímco takové koany jako např.“Jaká byla tvá tvář, než se narodili tví rodiče?“ lákají těkavou mysl a povzbuzují imaginaci. „Mu“ se chladně chová jak i intelektu tak k imaginaci. Zkoušej to jak chceš, nic z něho nevydřeš. Zkoušet v „Mu“ nalézt něco intelektuálně je, jak říkají staří mistři, jako bouchat pěstí do železné stěny. „Mu“ je dokonale netečný jak k logice tak k rozumu a vzhledem k tomu, že je ho snadné vyslovit, je možno „zkoumat“ i v širokém poli podvědomí zhoubného já a ne-já, které otravují vrozenou čistotu mysli a rozrušuje její jednotu.

Živý, pronikavý komentář je pro mnoho studentů, kteří chtějí použít koanu, jako nástroje svého duchovního osvobození, nepostradatelný. Kromě obeznámení se s pozadím příběhu a jazykem, kterého se používalo v historických dobách (metafor, různých termínů atd.) před námi vyvstává duch koanu. Bez této orientace se nelze na koan nedívat jako na bizarní a cizí.

Protože teišo není pravidelná zenová lekce, určená všem, ale součást zenové praxe, která se obyčejně užívá jen při příležitosti sešinu, je věnována jen pro dobro toho, kdo přišel cvičit zazen. V klášteře je teišo oznamováno tlumeným zvukem bubnu hanšo, největším ze všech bicích nástrojů používaných v zenové praxi. Na toto znamení se všichni shromáždí v hale, rozdělí se do dvou skupin tvářemi k sobě, kolmo k oltáři, usednou na tatami v pozici lotosu (nebo polovičním lotosu nebo v tradičním japonském kleku). Pak se objeví roši doprovázený pomocníky, přinášející knihu koanů zabaleno v hedvábném ceremoniálním rouchu jako znamení úcty a ochrany. Všichni přítomní se pokloní před svým učitelem, který zapálí vonné tyčinky před sochou Buddhy. Pak, na pokyn rošiho, všichni vstanou a třikrát se pokloní. Když roši ukončí toto uctívání Buddhy a Patriarchů na znamení (naší) oddanosti, úcty a vděčnosti, sedne si na velký polštář, zkříží nohy do lotosové pozice a vede sborový zpěv krátkého úryvku ze sutry. Je připraven komentovat teišo.
Stejně jako zpívaná sutra, která vše otevírá, teišo je otevření se Buddhovi a proto roši sedí tváří k soše a ne k posluchačům. Roši, adresujíc své teišo směrem k Buddhovi jakoby říkal: Toto je mé vyjádření pravdy tvého učení. Nabízím ti je a doufám, že v něm najdeš zalíbení.

Teišo není odborná diskuse na téma koanu, protože roši samozřejmě ví, že vysvětlování, jakkoli chytré nebo pádné, nevede k vnitřnímu porozumění, které by žákovi umožňovalo demonstrovat ducha koanu s určitostí a přesvědčením. Zenoví mistři se snaží hledět nad pouhé definice a suchá vysvětlení. Jedno ostře vyslovené slovo: Blbče! - přesvědčí víc než sto slov, které by ho definovalo. Řoši chce svou promluvou oživit ducha a problém koanu těm, kdo ho budou řešit. Je si vědom různých stupňů chápání svých posluchačů, zvýrazňuje svůj komentář tak, aby každý pochopil v rámci své kapacity a přibližuje koan také tím, že ho ilustruje běžnými zkušenostmi. V zenové řeči říkáme, že roši „buší“ do koanu (strikes against) z oblasti hara ve víře, že částečky rozbité pravdy osvětlí mysli posluchačů.

Hara znamená oblast břicha a žaludek (trávicí funkce), ale má samozřejmě i psychický a duchovní význam. Podle hinduistického a jogického systému je v těle několik psychických center; dvě jsou umístěny do oblasti břicha (jedno na místě solar plexu). Hara je tedy zdrojem vitální psychické energie. Harada roši při povzbuzování žáků (aby soustředili svou pozornost do hary) říkal: Musíte realisovat – učinit skutečným – aby centrum universa bylo ve vašem pupku.

Aby se žákovi usnadnila jeho zkušenost základní pravdy, je instruován, aby soustředil svou mysl na svou haru a vyzařoval z této oblasti všechnu mentální a tělesnou aktivitu. Pomocí tělesné rovnováhy, centrované v hara oblasti, ohnisku vitální energie, je pak možno ovlivnit celý organismus.

Vědomí není za žádných okolností soustředěno jen v mozku. Lama Govinda píše toto: „Zatímco podle západních koncepcí je sídlo vědomí v mozku, jogické zkušenosti nás přesvědčují, že mozkové vědomé centrum je jen jednou z mnoha forem vědomí, které mohou být podle své funkce a povahy lokalizovány v různých orgánech lidského těla. Tyto orgány, které koncentrují, transformují a distribuují síly z nich vyplývající, se jmenují čakramy (čakras). Jsou to místa či centra, ve kterých se psychické síly a různé tělesné funkce střetávají, mísí i přeměňují. Jsou to ohniska, ve kterých kosmické a psychické energie krystalizují v tělesné kvality a ve kterých tělesné kvality jsou rozpuštěny nebo přeměněny v psychické síly. Umístěním centra těla pod pupek do břicha, čili ustanovením centra vědomí do oblasti hara, se automaticky ruší napětí vniklé obvyklým hrbením ramen, namáháním krku a mačkáním žaludku. Okamžitě je pak pociťován nový stav jakési svobody těla a mysli a jejich stále dokonalejšího sjednocení.

Zazen jasně demonstroval, že ve stavu koncentrace vědomí v oblasti hara je značně usnadněno soustředění mysli a je ztížen zrod těkavých myšlenek, protože krev je z hlavy hnána do břicha a mozek je tím „ochlazován“, uklidněn. To má dále za následek vyšší stupeň mentální a emoční stability. Člověk, který „funguje“ harou, je velmi obtížně vyrušitelný. Je schopen jednat rychle a rozhodně v nebezpečí, vzhledem k faktu, že mysl, připoutána k oblasti hara, se nevlní. S myslí v haře je úzké a egocentrické myšlení nahrazeno širokým nadhledem a velkodušností ducha, protože myšlení z centra hara je zbaveno meditativní příchuti intelektuálnosti, je spontánní, všeobjímající. Vnímání harou se děje spíše na principu integrity a sjednocení než fragmentu a rozdělování. Je to myšlení, které vidí věci v celku a klidně. Sochy Buddhy sedícího na lotosovém trůnu, klidné, majestátní, vymaňující světlo a soucit, jsou nejlepším příkladem hara myšlení. Rodinův „myslitel“ je naproti tomu „ztracen“ ve svých myšlenkách, izolován od své podstaty.

Je důležité si uvědomit, že schopnost myslet a jednat z hary je, jako džoriki, přímo příbuzné se satori, ale není s ním totožné. Satori je „obrácení“ mysli, psychologická zkušenost z niterné znalosti, zatímco hara není nic víc, než co už bylo řečeno. Mistři tradičních japonských umění jsou všichni obeznámeni s myšlením a jednáním z hary – jinak by neměli titul „mistr“ - ale jen málo z nich dosáhlo satori bez zenového tréningu. Proč? Protože jejich kultivace hara činnosti byla zaměstnána jen pro účely jejich umění a ne satori.

Z hary tedy musí vyvěrat rošiho komentář, vyzařovat ducha a sílu celé jeho bytosti, a harou musí posluchači vnímat co nejpříměji nabízenou pravdu, ve kterou věří. Poslouchání teišo je vlastně další formou zazenu, stavem nepřetržité koncentrace směřující k dokonalému vnímání. Pozornost nesmí být vyrušována např. děláním si poznámek nebo těkáním očima kolem (místnosti). V klášterech jsou začátečníci, kteří to dělají, trestáni dohlížejícím mnichem.

Pro toho, kdo se koanem přímo zabývá, je teišo obrovskou příležitostí k dosažení přímého vhledu do podstaty koanu. Pokud se mu podaří se zcela s koanem ztotožnit, jedna jediná věta rošiho může být tím zlatým šípem, který protrhne temnotu. Pro ty, jejichž mysl dosud není „zralá“, tzn. je dosud stále obalena nesprávným uvažujícím myšlením, je teišo zdrojem mnoha budoucích zkušeností. A kromě toho všeho je teišo bez ohledu na stav vaší mysli zdrojem inspirace a odvahy. Po skončení teišo roši tiše zavře knihu koanů a všichni zpívají Čtyři přísahy (Four Vows). Po celou dobu teišo nikdo nesmí klást otázky. Zen se vždy snaží vyloučit všechno teoretizování a vést člověka přímo ke zkušenosti pravdy. Tento postoj lze odvodit až k Buddhovi, který na otázku: Jsou univerzum a duše konečné nebo nekonečné? odpověděl mlčením. A v zenu, jehož základem je Buddhovo učení, sen snažíme vyhýbat se otázkám, které nemají konečnou odpověď, nebo těm, které lze pochopit pouze po dosažení osvícení. Pokud se někdo zeptal na takovou otázku během dokusanu, běžnou praxí bylo, že ji mistr vrátil stejnou formou zpět tazateli, aby ho přinutil vidět zdroj otázky tam, kde je i zdroj jeho samotného.

Ale jsou i další důvody, proč jsou teoretické otázky přijímány s nevolí. Ten, kdo se jimi zabývá je odváděn od zazenu, vzrušuje svou mysl a ta nemá příležitost se uklidnit. Buddhovo klasická odpověď mnichovi, který se chtěl vzdát náboženského života, dokud mu nepoví, zda svatí existují i po smrti nebo ne, stojí za uvedení: „Je to jako kdyby byl člověk raněn otráveným šípem a jeho přátelé, rodina i ostatní lidé chtějí zavolat doktora, ale muž říká: nenechám si ten šíp vyndat, dokud se nedozvím, jestli muž, který mne ranil, náležel ke kastě bojovníků nebo brahmínů... jestli byl vysoký, nízký, nebo střední postavy... jestli byl černé nebo žluté kůže... jestli byl z města nebo vesnice... jestli to byl obyčejný šíp s drápem na špici... takový muž je určen k tomu zemřít, aniž se to kdy doví.“ A jinde Buddha prohlásil: „Náboženský život nezávisí na dogmatu, že svět je věčný, konečný nebo nekonečný, že tělo a duše jsou jedno nebo jsou rozdílné nebo na dogmatu, že svatí existují po smrti nebo neexistují.... není to ani k užitku ani to nemá co dělat se základem víry, ani to nevede k absenci vášní, k nejvyšší moudrosti a nirváně.“

Je tento web to co vám je blízké?

ano (13 | 100%)
ne (0 | 0%)
Tvůrci lidské DNA
Nově doplněné rozhovory se žáky.
Zápatí stránek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one